čtvrtek 25. června 2015

Příběh umělce v neklidné době

Další článek pro časopis Nota Nebe (4/2015), tentokrát o slavném umělci Francisco de Goya.


Francisco de Goya (1746 – 1828) byl španělský malíř, jehož tvorba je jedinečná a těžko zařaditelná do jakéhokoli uměleckého stylu. Je znám skrze své expresivní obrazy, které poměrně naturalisticky anebo v symbolech reflektují období napoleonských válek a Španělské občanské války. Přestože jsou Goyova díla dnes známá po celém světě a stále se z nich učí malíři na školách, ve své době neměl vůbec takové uznání a pro některá díla musel dokonce před soud. Malířův život byl obetkán ponurým osudem.
            Goyovy krušné začátky se datují už od doby, kdy se chtěl dostat na Královskou akademii. Jako devatenáctiletý chlapec měl za sebou studium a několik věrných kopií děl od starých mistrů. Nepřijetí ho donutilo odputovat do Itálie, kde se mu již podařilo prosadit. Malířova tvorba byla především církevního charakteru – výzdoba kostelů, zdobení oltářů, fresky atd. Vrcholem bylo jmenování ředitelem Královské Akademie roku 1785 a roku 1789 se stal dvorním malířem.
            V devadesátých letech malíř onemocněl a z choroby si odnesl doživotní ohluchnutí. Zajímavostí je, že podle některých hypotéz mohla být hluchota také zapříčiněna otravou olovem, které obsahovaly jeho barvy. Zdravotní problémy odvedly Goyu na nějakou dobu do ústraní. Malíř také prohlásil, že královské zakázky mu nedovolují využívat vlastní fantasii. O samotě pak maloval již svá vlastní díla nazvané Caprichos. Od královských zakázek se podstatně lišila - to byly většinou portréty nebo neškodné společenské výjevy. Jeho osobní práce byly ale jiného charakteru. Tmavé ilustrace satirického ladění kritizovaly společenské jevy.
            Král Goyovi nedával zakázky až do roku 1808. Umělcovy fantasijní obrazy nepřinášely dvoru velké nadšení.
            Roku 1807 napadla Španělsko Napoleonova vojska. Změnil se vládce a změnily se i poměry v zemi. Španělští občané se bouřili, ale jejich odpor byl krutě potlačen. Goya reagoval na tuto situaci v díle Hrůzy války. Černobílé lepty jsou záznamy toho, co se v oné době dělo. Vojáci, mrtvoly, strach a zoufalství malíř pojal silně naturalisticky. Tato nevšední díla ovšem nebyla publikována. Vystavila se až v roce 1863, kdy byl umělec již dávno po smrti.
            Roku 1813 Francouzi odešli ze země, šťastné časy ovšem nenastaly. Tehdejší král obnovil inkvizici a pronásledoval liberály. Přestože ho Goya nenáviděl, musel pro něj malovat.
            Do hledáčku inkvizice přišlo roku 1815 Goyovo dílo Nahá Maja. Jedná se o akt, kde je žena v trochu vyzývavější póze, než na kterou bylo divácké oko zvyklé. Inkvizice, která v té době zabavovala všechny akty. Malíř ovšem odmítl domalovat ženě šaty a místo toho vytvořil druhý obraz, Oblečená Maja. Paradoxem je, že tento obraz je možná ještě více eroticky laděný, než původní.
            Na umělce se začalo pomalu zapomínat a jeho sláva a také finance se snižovaly.  V té době namaloval sérii Býčí zápasy. Dramatičnost v obrazech je podobná jako v Hrůzách války, ale autor v nich již nepoukazuje na politické rozbroje.
            Roku 1820 začala Španělská občanská válka. Goya opět reaguje a to v souboru Černé malby. Maloval přímo na zdi v domě, kde bydlel. Obrazy byly plné alegorických výjevů, které zobrazovaly malířům pohled na lidstvo. Jsou plné strachu a bezmoci. Umělec si díla maloval čistě jen pro sebe.
            Ke konci života Goya utekl do Francie, kde roku 1828 zemřel hluchý a slepý.

            Goyovy obrazy jsou energické a plné jasných barev, jeho plátna na nás křičí a dávají nám prožít události té doby lépe, než kdejaké záznamy v kronikách či zprávy o vojenských taženích. Jsou jako pulzující výřez minulosti od jednoho obyčejného španělského malíře, který - ač zemřel slepý a hluchý - nám dává možnost vidět skutečnost.



pondělí 15. června 2015

Dita von Teese - nepřesná stylizace, přesto působí dobově

Burleska Dita von Teese se stylizuje do doby 40. let. Mnoho dobových prvků ale nesplňuje. Přesto jak z válečné dekády působí a v oblečcích vypadá velmi dobře. Jak to tedy dělá? A cože to vlastně nesplňuje?
Tento článek může být i inspirací pro ženy, které by rády působily jak ze staré doby, ale nemají možné prostředky či by rády onu dobu přispůsobily i svému stylu, který se ne ve všem může shodovat s tehdejšími tendencemi.

CO MÁ DITA ,,ŠPATNĚ"

Nosí trička
Ano, Dita velmi často nosí trička, či svršky podobného typu. Ve čtyřicátých samozřejmě trička existovala, ale popravdě jsem tričko neviděla na žádné módní ilustraci ani fotografii. Samy jistě uznáte, že dnešní tričko opravdu dobové není. Ve 40. letech se nosily nejvíce různé blůzy.


Má špatnou podrprsenku
Dita má dnešní klasické podrpsenky, které vám maximálně zaoblí prsa. Dříve ale ženy nosily (vetšinou) ručně šité prádlo, které prsa tvarovalo do mírné špičky. Později v 50. letech ta prsa už byla moderní hodně špičatá, jistě si vzpomenete na nějaké obrázky.


Nenosí klobouky
Najdeme fota, kde je Dita v klobouku, ale není to běžný doplěnk jejího oblékání. Tomu dříve bylo jinak, klobouk byl považován za součást oděvu, ikdyž už nebyl takovou nustností jako např. v 19. století.


Neřeší moc boty
Střevíčky mívá spíše klasické, bez detailů. Nemůžu říct, že by její obuv byla vyloženě nedobová, protože už ve 40. byly různé výstřednosti a detaily, které byste ani nečekaly. Ale nepřijde mi prostě, že by Dita moc řešila, zda její boty jsou dobové či ne.


Ne všechny vzory působí extra dobově
Co jsem tak viděla, tak ve 40. jely nejvíc jemné vzory. Samozřejmě najdeme šaty s většími dekoracemi, ale moc jsem jich nepostřehla. Dita nosí buď nevzorované oblečení (což by bylo dobové), potom větší vzory, které působí více moderně než staře a naposled čistě moderní vzor dívčího rázu.

Špatné brýle
Některé brýle má skvěle dobové, ale jiné jsou prostě jen moderní.


Kabelky také nejsou úplně 100%
Ditiny kabelky sice nejsou tvarem a velikostí úplně mimo, vzorem a střihem už často ano.

Teď to vypadá, že Dita vlastně vůbec vintage není a své oblékání má hrozně špatně podchycené. Pojďme se ale podívat na faktory, které splňuje.

CO MÁ DITA ,,SPRÁVNĚ"

Silueta
Tak rozhodně zásadní je pro dobovost dodržování siluety. Dita dobovou siluetu perfektně dodržuje (nepočítám-li nějaké oblečení, ve kterém se ale dobová ani nesnaží být).


Silueta 50. let

Postava
Siluetu dává Ditě jak oblečení, tak její ženská postava tvaru přesýpacích hodin. Dodala bych ale, že Dita je někde i dost hubená, jak dokládá uvedená fotografie. Zrovna vystupujíí žebra módní nebyla. Ale už ve 40. letech byly modelky s tvarem přesýpacích hodin, které byly hodně štíhlé nebo až hubené. Nechci ale tvrdit, že Dita je nějak vychrtlá, pořád má ženské tvary samozřejmě, jen mě pozastavila ona fotografie.

Vpravo Rita Hayworth

Viditelná žebra na hrudníku bývají symbolem hubenosti


Obličej
Je samozřejmě lepší mít ke konkrétní době vhodný obličej, který se co nejblíže podobá takovému, který byl tehdy moderní. Silné obočí, menší oči, plné rty, oblé tvary - to Dita vše splňuje.

vpravo Rita Hayworth

Make-up
Kočičí linky a rudá ústa jsou jistě 40. léta, i když ne všechny dámy se malovaly tak výrazně.

vpravo Lauer Bacall

Účes
Dita má jak správnou délku účesu, tak je má úžasně natočené.


Délka sukně
Ditiny sukně jsou po kolena nebo delší, stejně jako ve 40. letech.


Ženské a ne přespříliš moderně působící oblečení
Sice nemá vše autenticky správně, ale nemá to zas vyloženě vzdálené minulosti. Vzory má sice větší, ale pořád nejsou tak extravagantní a futuristické, stejně jako kabelky, boty, brýle atd. To se samozřejmě týká i oblečení, kde ne všechny šaty jsou vyloženě dobové, či jejich drobné detaily vybočují moderností, ale nikdy to není tak, aby se to s vintage vzhledem třískalo.



Inspirace přímo z 40. let
Dita se inspiruje konkrétními herečkami z 40. let a také dobovými erotickými ilustracemi. Je zřejmé, že primární zdroj je vždy lepší než sekundární. Je rozhodně lepší vědět, co se nosilo, než to šifrovat z moderních ikon.

Vystupování
Ne že by vystupování nějak určovalo, zda je člověk dobře oblečený, ale také má své pro, které Ditě pomáhá udržet si vintage look. V rozhovorech působí klidně a decentně, nemá nějaké šílené projevy. Nenajdeme fotku, kdy sedí tak, že jí je vidět pod sukni, nenajdeme jí ani tak, že by pařila na párty a polila se chlastem, nepředklání se tak, až jí vypadnou prsa, prostě vše na nás působí tak, že je opravdová dáma (tedy možná až na svá striptýz - burleskní vystoupení:-) ).


CO SE MI NA DITĚ LÍBÍ?

Na Ditě se mi líbí to, že si drží svůj styl. Má ráda starou módu a chce se podle ní oblékat. Zároveň se ale nedrží striktně pravidel. Nenosí jemné vzory, protože jí prostě nesluší. Občas si vezme tričko, protože jí asi přijde praktické. Stejně tak nenosí klobouky, jelikož by si na ně třeba nezvykla. Koupí si tygrovanou kabelku, protože se jí asi líbila. Prostě se nedrží striktně pravidel, montuje si k nim svůj vlastní osobitý styl a zároveň se drží i toho, co jí sluší. A přesto působí jako ze 40. let, ačkoli bychom její černobílá fota nikdy do 40. let nezařadili. 
I já se snažím držet této filosofie - chci být dobová, ale zároveň mám i vlastní vkus a ne všecko se mi líbí nebo mi to přímo sedí. A mám v šatníku kousky, které prostě miluju, přestože mají špatný vzor nebo moc krátkou sukni. Myslím, že Dita může být v tomto ohledu dobrou inspirací i pro děvčata, která by ráda působila jak z nějaké konkrétní doby, ale nemají na to prostředky nebo mají i svůj vlastní vkus, který se v něčem příčí s dobovým diktátem.
Jediné, co mi na Ditě úplně nesedne, je to, že na mě někdy působí uměle, jakoby zakrývala svůj osobní půvab, což tehdejší herečky uměly naopak podrtrhnout. Ale to je věc názorů.

Jak vnímáte Ditu vy? Je pro vás povedeným ,,retrem", či nikoli? Pokud se samy oblékáte do nějakého období, snažíte se být 100% autentická, nebo si dáváte určité výjimky?
Jsou na Ditě ještě nějaký prvky, které shledáváte dobově špatnými, či naopak správnými?

sobota 13. června 2015

V přesýpacích hodinách

Ráda bych vás upozornila na velice zajímavý blog o historické módě, na který jsem nedávno narazila. Autorkou je Anny Lunden, která se sama obléká každodenně do stylu 40. let a působí opravdu autenticky. Historickou módu má promáklou a v tomto duchu se nesou její články - tedy nejvíce z dob 40. let. Nezapomíná přidávat i své fotografie v dobovém oblečení. Návštěva určitě stojí za to!



Reklamy 50. léta - léto

Jistě už většina z vás myslí na prázdniny. Našla jsem pár reklam z 50. let na téma léto. Doufám, že vás to ještě více naladí a pokocháte se průletem do minulosti.













středa 3. června 2015

Briton Riviere - Danielova odpověď králi

Od března pravidelně přispívám do evangelického časopisu pro mládež Nota nebe. Píšu články o umění, rozbory obrazů, životopisy malířů a co se ze světa umění do časopisu zrovna hodí. Rozhodla jsem se postupně zveřejňovat své starší články i sem na blog. Čtěte tedy první článek, rozbor obrazu od Britona Riviere.


Máme před sebou obraz, který namaloval anglický umělec Briton Riviere v roce 1890. Riviere se zaměřoval na malbu zvířat v klasicistním duchu. Přesto bych tento obraz zařadila mezi symbolismus – směr, který ve svých dílech skrývá vyšší principy a mystično.
Jaký příběh se váže k námětu? Příběh je z Daniel 6. Daniel žil v babylonském zajetí a byl tam říšským vládcem. Ostatní místodržící na něj přichystali léčku, pod kterou ho chtě nechtě musel král uvrhnout do jámy lvové. Příští den za úsvitu přišel král k jámě a řekl: ,,Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh zachránit před lvy?“ Daniel odpověděl: ,,Můj Bůh poslal svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili“.
Obraz je situován do kobky, kam byl Daniel uvržen. Podívejme se nyní na kompozici díla. Daniel a lvi jsou rozprostřeni do elipsy. Dvě lvice po stranách elipsu zvýrazňují a dělají jí dynamickou. Jen málo lvů je v pohybu, což dodává do obrazu jakési napětí a očekávání. Prorok je na rozdíl od zvířat statický. Cítíme z něj jistotu, žádné nervózní přešlapování. Efektní jsou kosti ležící za postavou.
Jestliže si změříme, kde by se na obrazu nacházel zlatý řez (rozdělíme-li obraz na příčné nebo podélné osminy, bude se nacházet na třetí z nich), nebude na místě, kde stojí Daniel, nýbrž kousek vpravo od něj. Ústřední motiv nám tedy ubíhá do strany. I otvor, do něhož prorok hledí, je hodně na kraji a není ničím vyrovnán na pravé straně obrazu. Vyrovnal by se nějakým světlejším objektem na pravé straně či větším počtem lvů. Další možností by bylo zaoblit rušivý otvor v levém horním rohu.
Obraz tedy neodpovídá kompozičním pravidlům a mohlo by se až zdát, že je vlastně špatně namalován.  Ke konci článku si ale ukážeme, že možná právě v tom tkví rafinovanost díla.
Nyní se zaměříme na barevnost obrazu. Dílo je laděno do teplých barev a okrových tónů. Nejsvětlejší část se nachází uvnitř zmiňované elipsy, dále vlevo na otvoru ven z jámy a světlé jsou také obličeje lvů a Danielova tvář. Světlá místa jsou většinou ta, která strhnou divákovu pozornost jako první.
Nejtmavší částí je poměrně velká plocha za lvy a zeď před Danielem. Z nich cítíme, že Riviere je pořád více klasicista než symbolista. Symbolisté většinou v tmavých zákoutích ukrývali pozoruhodné předměty nebo do nich přidávali světlejší místa, u kterých si už divák domýšlel, co záhadného nebo tajemného mezi nimi ukrývá. Náš malíř v nich ale nemá vůbec nic, jen holé zdi.
Pokud se na světelné tóny obrazu podíváme jako na celek, zjistíme, že všechno světlo, celá energie obrazu, směřuje do levého horního rohu – otvorem ven z jámy. Pravá část obrazu zůstává opět tak nějak holá. Jakoby se na ní už nic neodehrávalo, jakoby tam ani nebyla.
Patrný je také kontrast. Dramatické stíny a povedená hra se světlem na srsti lvů dodávají právě onu symbolistickou atmosféru.
Všimněme si nyní světelných triků, které Riviere použil. Je zřejmé, že Danielova tmavá postava by měla na taktéž tmavém pozadí zaniknout a výraznými by se stali lvi. Přesto se prorok na obraze neztratil. Jak to malíř udělal? Danielovo rouchu má rudou barvu, zbytek obrazu je laděn do okrové. Ale je tu ještě lepší fígl – při detailním záběru proroka (zde na malém obrázku to není tak patrné, doporučuji proto najít na internetu větší verzi) si lze všimnout, že za jeho zády je světlá čára. Malíři se jí povedlo udělat tak, že nepůsobí vůbec rušivě. Za Danielovou světlou hlavou je zas naopak tmavé pozadí, které jí vytáhne do popředí. Podobný efekt je také na kůži dvou krajních lvic, kde je krajní část těla osvětlena.
Rozebrali jsme si námět, kompozici i barevnost díla. Stále jsem si ovšem neřekli, jak obraz na člověka působí a co skrz něj chtěl Riviere říct. Kompozičně i barevně obraz směřuje k levému hornímu rohu. Lvi jsou sice výrazní, ale díky Danielově nezájmu se zdá, že se na obraze vyskytují ,,jen tak mimochodem“. Danielův pohled směřuje ven z jámy. Právě probíhá rozhovor mezi prorokem a králem. I proto máme tendenci se stále dívat na otvor a dále za něj, i když tam už obraz končí. Velká část děje se tedy odehrává mimo obraz. Je už na divákovi, jak si představí výhled z jámy. I to, že hlavní dějiště směřuje pryč, dál od lvů, ilustruje Danielův zájem. Neřeší dravá zvířata, strach. To, co by mělo být ze všeho nejvýraznější. Upíná se na Boha a i to nám může ilustrovat jeho pohled mimo obraz, mimo hmotný svět.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...